|
Protože jsou potkani zvířata společenská, řídí se ve svém životě souborem určitých pravidel, jinak by nebyl život ve skupině možný a každý by si dělal, co by chtěl, na úkor skupiny. Laboratorní potkani stejně jako jejich divocí předci dodržují ve smečce přísnou hierarchii, v čele stojí vůdčí jedinec s nejlepšími schopnostmi a ostatní členové smečky mu jsou podřízeni. Každý chovatel by měl toto jednání alespoň zhruba znát a pochopit.
Jak se potkani poznávají?
Divocí potkani ve volné přírodě se stejně jako ti, které chováme doma, vzájemně poznávají na základě společného
skupinového pachu. Po jisté době zjistíte, že celá klec načichla vašimi mazlíky,
a to navzdory tomu, že ji poctivě čistíte a čas od času i dezinfikujete.Také když je pouštíte běhat mimo klec, všechno si značkují močí, což některé chovatele může znechutit, ale pro potkany je to jasné znamení "tohle je naše území".
Pokud máte doma několik skupin zvířat, které chováte odděleně v samostatných klecích, ale pouštíte je
běhat po stejných místech, můžete si všimnout, že zejména samečci se o vše
otírají bokem a kudy chodí, tudy pouštějí vlastní značky. Snaží se tak přepsat vlastnické značky
území, které si označila předchozí skupina. Kdyby došlo k setkání obou skupin potkanů, okamžitě by se do sebe pustili v domění, že právě jim toto území patří.
Kromě toho, že se podle pachu rozeznají skupiny potkanů navzájem, poznají se i potkani ve skupině. Vůdčí samec páchne trochu jinak, než jeho přímí podřízení atd. Potkani nerozeznávají jednotlivá zvířata, pouze postavení v hierarchii. Jednotlivá zvířata se na pozicích velmi často mění. Díky pachu každý potkan okamžitě ví, jaké postavení ve skupině
má ten, koho právě potkal a co si k němu může dovolit. Obecně se
dá říct, že dominantní jedinec má nejvýraznější pach a zanechává za sebou
taky nejvýraznější značky.
Hierarchie mezi potkany
Nejzkušenější a
nejzdatnější potkan se ve skupině stane
jejich vůdcem, tedy alfa jedincem (ve skupině samců je to samec,
v skupině samiček je to samička a ve smíšené skupině je to obvykle
samec). Kupodivu to nemusí nutně být jedinec nejsilnější. Alfa jedinec má právo jíst mezi prvními a také se pářit (pokud jde o smíšenou skupinu). . Kromě práv má ale i povinnosti a tou je především ochrana skupiny před napadením.
Druzí
v hierarchii jsou beta jedinci. Jsou to všichni dospělí jedinci (ve smíšených skupinách samci, samičky mívají vlastní hierarchii a žebříček samců se jich netýká, vyjma doby páření), kteří jsou zdraví a schopni se
rozmnožovat. Mají obdobná práva v jídle a sexu jako alfa jedinec, ale jsou mu podřízení. Někdy některý z beta jedinců dojde k názoru, že by byl lepší alfa než ten současný, ale obvkyle ho nenapadají a ani nejsou alfa jedincem napadání. Vzájemně jsou si beta jedinci rovni. Pokud alfa jedinec zemře nebo je odstraněn, beta jedinci se servou o jeho pozici.
Další v pořadí jsou zvířata, která jsou zatím příliš mladá nebo nováčci (u laboratorních potkanů). Jde o gama jedince, na rozdíl od alfy a beta jedinců nemají
právo se rozmnožovat. Divocí potkani tito gama jedince používají jako ochutnávače, průzkumníky a k jiným riskantním pracem.
Na konci hierarchie se může vyskytnout omega
jedinec. Je to jedinec, kterého se skupina snaží zbavit, protože je pro ně
z nějakého důvodu přítěží (je pomalý, hůř se učí, je hloupý nebo jinak
znevýhodněný). Vzhledem k tomu, že v přírodě nemá takové zvíře velkou
šanci na přežití, skupina omega jedince
neustále napadá a pokud neopustí skupinu, ostatní ho nakonec
zabijí. Proto pokud se ve skupině laboratorních potkanů vyskytne omega jedinec, neustále napadaný a týraný všemi členy skupiny, je nutné, aby ho chovatel oddělil od ostatních.
Jak se hierarchie udržuje a jaké jsou projevy dominance?
Domestikací byly u potkanů některé vzory chování potlačeny, ale
hodnostní
žebříček zůstal zachován, protože bez něj by nemohli potkani jako
skupina fungovat. Potkani
se chovají zpravidla odděleně od opačného pohlaví, tudíž některé výhody
z postavení, jako například právo pářit se, mizí. U divokých potkanů
samičky své pozice moc "neřeší", hierarchické boje mezi nimi
neprobíhají tak silně a často jako u samců. To se ve skupině složené
čístě ze samiček může změnit, samičky si pak vyřizují spory podobně
jako samci.
Boje o hierarchii probíhají pomocí kopání zadními končetinami, přetlačování se předními, různým válením po zemi a hlavně mohutného vřeštění, pískání a syčení. Cílem není skutečné ublížení či zabití protivníka, je to jenom způsob, jak si
vyjasňují a udržují své vztahy ve skupině. Submisivní (podřízený) jedinec nakonec ztuhne v lehu na zádech, odhalí zranitelná místa a dominantí (nadřízený) přestane bojovat. Výsledkem těchto rvaček jsou
maximálně škrábance nebo kousance, takže není potřeba do nich zasahovat. Pokud by chovatel do těchto rvaček neustále
zasahoval, potkani nebudou mít možnost vyjasnit si své pozice a rvačky se budou neustále
opakovat. Také musí chovatel počítat s bitkami, když do skupiny přidá dalšího potkana. Jeho příchod naruší už zaběhnutou
stabilitu a bude si muset najít své vlastní místo.
Někdy si chovatelé mohou všimnout, že potkan skočí na svého kamaráda a napodobuje přitom pářící pohyby. To zvláště u mladších chovatelů a puritánu vzbuzuje rozpaky, ale není třeba se bát, nejedná se sexuálně jinak orientované zvíře, je to jenom jeden
z typických projevů nadřazenosti. K těm taky patří přednost
v jídle a respekt podřízených potkanů vůči alfa jedinci.
Je hierarchie ve skupině definitivní nebo se mění?
I když se může zdát, že jak se
jednou hierarchie ustálí, už se nezmění,
není to tak. Vztahy mezi potkany se mění nejen po přidání nového jedince
nebo po smrti některého z potkanů, ale také
v průběhu jejich života. Je to způsobeno hlavně tím, že jak stárne, tak se
potkani mění, nabývají zkušenosti
a sílu a samozřejmě se snaží dostat na vyšší post. Hlavně samečci mají tendence neustále zkoušet toho druhého, jestli třeba konečně nepovolí. Z toho pramení tvrzení některých chovatelů, že nelze mít pohromadě samečky, neboť "jsou agresivní, pořád se perou a nakonec se zabijí", ale tak to není. I když boje mohou probíhat častěji než u samiček (což také neplatí vždy), obecně je stejně tak možné mít doma skupinu složenou jen ze samých samců jako ze samiček.
Můžete mít pocit, že vaši
potkani už si vše vyjasnili a nadále budou žít pohromadě bez problémů, nenechte se však zaskočit
občasnými rvačkami a neshodami, kdy potkani na sebe budou pištět
a budou se nahánět. Je to pro ně přirozené a normální. Krom toho,
když je klid, uvidíte rváče, jak spí spolu v jednom klubíčku a i jinak o sebe vzájemně pečují.
Je potkan dominatní nebo se jedná o agresi?
Dominantní potkan respektuje svého majitele a nesnaží se ho pokousat. Se členy své skupiny je zadobře, zbytečně se s nimi nepere. Naproti tomu agresivní potkan reaguje bez příčiny, kouše hluboko do krve, napadá
nepřiměřeně ostře ostatní a terorizuje je. Agrese může být vrozená
v důsledku vysoké hladiny testosteronu v těle, nebo může být
způsobena chybnou výchovou a špatnými zkušenostmi.
Správné zacházení s potkanem zabrání tomu, aby se u něj vyvinula agresivita vyvolaná výchovou. V rámci hry s potkanem ho někdy otočíme na záda a drbeme ho na břiše. Tato pozice na zádech je pro něj znamením, že ten druhý je nadřízený. Je dobré takto s potkanem občas cvičit, ale nesmí se nic přehánět, jinak by to mohl brát jako neustálý teror a začít kousat ze strachu. Přetočení na záda a podržení se dá použít také jako trest, pokud potkan provedl něco, co neměl (např. při hře kousl příliš).
Pokud žádné výchovné prostředky
nezabírají a potkan je stále víc a víc agresivní, může se jednat o vrozenou agresivitu z přílišné produkce samčích hormonů. V tom případe může pomoci chirurgický zákrok - kastrace. Při té dojde k odstranění varlat jako orgánu, produkujícího testosteron, potkan se sklidní
a projevy agrese postupně vymizí. I pokud se nerozhodneme pro kastraci, v žádném případě takového potkana není vhodné pustit do dalšího chovu, tyto poruchy se totiž mohou dědit.
|
